Měsíc leden je každoročně výrazným milníkem pro občany České republiky. Připomínáme si vznik samostatného státu a hledíme do budoucnosti, co nás čeká dál, jak se budeme na věcech podílet, co si určíme a kam směřujeme. Plánujeme v době, kdy žijeme v demokratickém režimu a naše možnosti nejsou nikterak omezené. Pojďme si připomenout doby, kdy taková samozřejmost nebyla, a objevili se lidé, kteří obětovali vlastní život, aby zažehli jiskru naděje v mnohých z nás.
Významnou osobností socialistického režimu ČSSR se stal proti vůli jejich hlavních představitelů Jan Palach. Na první pohled nenápadný a plachý student filozofické fakulty Univerzity Karlovy, v hloubi duše nesmírně chytrý, věrný a spravedlivý muž, který nesouhlasil s tehdejším režimem a bojoval proti uzurpátorům moci, kteří se neštítili zavírat, mučit nebo i popravovat své odpůrce.
Jeho životní příběh se psal už od útlého dětství a následně se propisoval do jeho dospívání. Měl možnost navštívit SSSR i Francii a porovnat životní styl občanů obou zemí. Nebyl zákeřný, ba naopak trefně popisoval, jak si která skupina obyvatel žije. V rámci dnešní doby si dokázal udržet objektivní úsudek, ve kterém zmiňoval,
že občané SSSR nejsou špatní, ale režim se je snaží izolovat a dostat do jiné sféry jako u nás.
Po invazi sovětských vojsk z 20. na 21. srpna 1968 nezanevřel na běžné lidi, se kterým se na cestách seznámil, ale začal se silně radikalizovat proti zhoubnému režimu. Výrazně se o to zapříčinila návštěvě Francie, kam zavítal během studentských stávek a mnohé od zdejších lidí pochytil. Napadla jej myšlenka,
že pokud dokáže přesvědčit vícero lidí, můžou společně zlepšit stav ČSSR.
Uplynuly další měsíce, ale situace se nezměnila, ba naopak se dostali lidé do stavu letargie, kdy režim vycítil, že může znovu utahovat šrouby, šířit strach mezi lidmi
a zavírat své politické oponenty i nepohodlné lidi, kteří většinou byli vzdělaní
a inteligentní. Jan Palach s takovým setrvalým stavem nesouhlasil a rozhodnul se pro šílený čin, kterým chtěl vyburcovat ostatní, aby se vzchopili a bojovali.
Když kráčel 16. ledna 1969 po Washingtonské ulici, určitě si nepředstavoval,
že jednou bude slavný, častokrát skloňovaný, natočí se o něm filmy atd. Jeho motivem byla svoboda, ochrana druhých a probuzení lidí z pasivity. Polití se hořlavinou na protest proti okupaci sovětských vojsk zůstává tragickým činem v nesvobodné zemi, ale učinil jej člověk, který byl v té chvíli svobodní a nezlomený.
Hořící pochodeň vyhasla 19. ledna 1969, jelikož utrpěl množství popálenin neslučitelných se životem. Zprvu se zdálo, že by jeho čin mohl odstartovat generální stávku, ale tehdy dokázal režim ještě odolat. Až za dlouhých 20 let dokázal Palachův týden naplnit poslání oběti a lidé začali více protestovat. Nakonec se podařilo režim svrhnout do konce roku 1989 a Jan Palach mohl konečně v poklidu odpočívat, i když …?
Socialistický režim měl během svého období perfektně zvládnuté metody, jak zdecimovat rovného a čestného člověka. O stejný styl se pokoušel u pozůstalých, kteří truchlili nad smrtí blízkého člověka. Spor o uložení Palachových ostatků jenom dokládá, jak se tehdejšímu režimu nehodil a jakýkoliv odpor musel být ihned potlačený, aby se nedostal k větší mase lidí.
Jan Palach si během života vytrpěl nesmírná muka a jeho příbuzní rovněž. Zdálo by se, že alespoň v současné době najdou potřebný klid, útěchu a zastání. Bohužel Vás musím vyvést z omylu, jelikož Jan Palach je více uctívaný a pozitivně vnímaný v zahraničí, než v České republice.
Na závěr povstaňte a uctěte památku člověka, který nechtěl být hrdinou, ale stal se jím, jelikož jeho čistá duše a čestné úmysly pomohly k demokracii v naší zemi. Pokud budete mít čas, můžete se mu zajít uklonit na Olšanské hřbitovy, kde už konečně našel klidu nebo shlédnout trilogii Hořící keř.
Jan Palach doslovně napsal, že si nepřeje, aby se další lidé museli upalovat. Svůj akt bral v nejvyšší nouzi, kdy neviděl jiné východisko. Do posledního dechu bojoval
za svobodnou zemi a vznešené ideály, nad kterými dnes přemýšlíme v pohodlí našich domovů. Jeho odkaz je vložený do obrany demokracie a svobody každého z nás, jelikož my si na rozdíl od něj můžeme vybrat, jakou cestu zvolíme.
Čest jeho památce!